Pamatuji si, když jsme bydleli u babičky a dědy na vesnici, že chovali králíky. A já jsem se s nimi vždycky ráda mazlila. Měli opravdu mnoho králíků, které chovali na maso. A bohužel, to už tak bývá na vesnici, že se chovají zvířata na obživu. A pokaždé, když k nám na návštěvu přijela kamarádka, tak se úplně hrozila toho, že ty králíky, co máme, jsou na maso a na chov. Protože moje kamarádka z města měla zvířata pouze na to, že se s nimi každý mazlí. Vždycky mi říkala, jak může někdo zabít, tak roztomilé zvíře, jako je králík. Jenomže mě to tak vůbec nepřišlo, protože jsem v tom vyrůstala.
Králíka jsme jedli několikrát měsíčně, že až mi opravdu lezl krkem. A od té doby úplně nesnáším králičí maso. Vůbec mi to nechutná a nemůžu to ani cítit. Potom, když už mí prarodiče na to fyzicky nestačili, tak přestane chovat králíky. Zbytek někomu rozdali. Potom už si babička s dědou pouze pořídili pejska a kočku a žili si svůj poklidný život.
Já už jsem v té době byla dospělá, ale k prarodičům jsem opravdu velmi často jezdívala. Protože se mi líbí ta velká nostalgie, která u babičky a u dědy doma je. Oni mají ještě stále velkou boudu, kdy mají stále seno a slámu. Vždycky když tam přijdu, tak to tam tak krásně voní. Oni se toho nedokážu vzdát. Tak tam občas spí jejich pes anebo kočka. A musím říct, že když babička s dědou byli mladí, tak měli tolik zvířat, že by to asi nikdo nespočítal. Jenomže na vesnici to tak vždycky bylo. Každý na vesnici měl nějaká zvířata a v dřívějších dobách to naprosto bylo normální. Pamatuji si, jak jsem s babičkou třeba škubaly husy na peří, ze kterého teta potom dělala peřiny. Říkám vám, že to byly ty nejkvalitnější peřiny, které jsem kdy měla. Bylo v nich teplíčko a byly kvalitní. Zvířata sama ví, co je dobré. Nyní už takové peřiny nemáme, ale ráda na husí peří vzpomínám.